Tma jí úplně zahalila. Nevěděla co má dělat! Bylo jí vše naprosto jasné. Někdo jí unesl a někam do neznáma nesl. Byl to obrovský hnědý pytel, ve kterém se nedalo až tak dýchat, že se málem udusila. Cesta byla moc dlouhá. Snažila se dostat ven ale nešlo to. Najednou venku slyšela hlasy jak si spolu povídají. ,, Už nám neunikne ani na krok! Musíme jí donýst vládci a ten jí třeba zabije! Jenom nechápu k čemu mu to bude! ¨ Kristiana nevěděla co má dělat! A nechápala proč jí ten divnej chlapík chce. Asi chce zničit přírodu, uvažovala v duchu. V dáli slyšela jen šumění lesa, který se jí omlouvá, ale že jí nemohl pomoci. Všelijaké řeči se jí v hlavě hemžily. Něco jako: ,, Chudááček malááá! Jak to jen ty lidé mohly udělat! Unést nám tu nejhodnějšíííí! I když vypadá jako člověk bereme jí zcela jako zvíře, lidé zrádci jsouu.¨ A to samé si říkala ona sama. Proč se ty lidé tak chovají! Najednou s ní řachly vo zem! ,, Auuuu!!!" zařvala. ,, Teď ať si jí vládce najde sám" Slyšela jak někdo odchází pryč! V duchu si tak přebírala v hlavě co teď bude dělat. Bylo jí tak ouzko až se z toho rozbrečela. Plakala a plakala, až byl celý pytel už rozmáčený. Najednou zašustil keř. Že by zase nějací lidéé to néé a rozplakala se ještě víc,byla totiž hrozně plachá chudinka. Byla plná napětí a vzrušení, co všechno se bude dít dál. Najednou se začaly z toho místa ozívat divné zvuky! Jako by tam někdo někoho škrtil nebo dusil. Vzrušením už skoro ani nevnímala. Potom kolem začal šustit les a přez slabou pytlovinu uviděla, že kolem ní pořád chodí nějaký stín a tak začala plakat ještě víc a víc.

KONEC 3. ČÁSTI POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :D

Pojď ke mně,

v noci nejsem nepřítel tvůj,

útěchu v noci dá nám země,

tak ve světle mé lásky stůj.

V noci nejsem tvým nepřítelem,

a tohle není sen,

už nejsou v noci souboje naším údělem,

buď se mnou než noc rozpustí den!

Miluji tě,už nemusím mít strach,

říct ti tu větu,teď,když je noc,

nezmění se iluze mé v prach,

už láska naše získala moc.

Co ale dělat,až noc pomine?

Pak budu muset být zase nepřítel tvůj,

a duše tvá,skrze nenávist si vzpomene,

že v noci zaprodal jsem ti vesmír svůj,

lásko moje,nepříteli můj.

Ležím ve tvé náruči,

tentokrát naposled,

co věrnost tvou mi zaručí,

když vzepřel se proti nám celý svět?

Naposledy říkám,

jak ráda tě mám,

v duši pořád vzlykám,

po tomhle už zůstane každý sám.

Sama,bez své lásky,

navždycky tady,

v srdci jenom otázky,

zůstaneme oba sami.

Přesto v mém srdci skrýš máš

a doufám,

že i ty mi své dáš-

pořád si to vyčítám,zoufám.

Miluji tě,říkáš naposled,

ve tvých dlaních usychá

můj vzácný květ,

nás se to už ale netýká,

budem navždy spolu,

nebude nás dělit žádná mříž,

to přidáme si k dobru,

ale ty to víš.

Už prsten pojí nás dva,

už láska pojila nás dřív,

už bude brzy naše svatba,

lásko má,ty máš k mému srdci klíč.

Jednoho dne zjistilo se,

že mladé lady

dceruška narodí se.

Všechny ženy

myslily,jak krásné díťátko porodí,

myslily,jak jezulátko se narodí.

O úplňku,obloha potemněla,

zahrada a okna,

jak by zkameněla,

přispěchala za lady její kmotra,

čarodějnice stará a nepřejícná.

Lady k hrudi miminko tiskne si

a spatří

ty nože záblesky-

v hrdle lady skončila dýka dračí.

Holčičku krev matky omyla

a všechno dobro

v ní rázem zlomila:

"Ať tedy Blood je jméno

tvé,

po krvi urozené,

jež tváře tvé zkropila!"

rozhodla ukrutnice

a utíká z temnice.

A tak rostla,

malá lady Blood,

by posílila

starý ten lidský rod,

přitom vrah roste v ní-

Rychle,než rozední se,

spěchá k otci do ložnice

malá lady Blood.

Otec spí,

nic netuší,

dívčina,

toho jména Blood.

Pak otci dýku do těla vráží,

po krvi té baží.

Krev pije otcovu,

chytaje ji do poháru

a pak utíká,

malá lady Blood.

Dodnes slyším její šílený smích,

který vhání slzy,do očí mých i tvých,

to je děsivý smích

malé lady Blood.

TAJEMNÁ DÍVKA 2 ČÁST

Jednou se stalo ale něco příšerného! Obvykle jako vždy se probudila a začala zvířecí řečí zpívat: oolagnoo veiigoo olagnoo mááááá olagnomarafuulta! Zvířátka kolem ní tančili a všichni byli šťastni. Najednou se něco ozvalo: ,, klep, klep ¨ Lekla se co nejvíc mohla a utíkala co jí nohy stačili daleko a daleko! A když už jí bolely nohy, rozhodla se,že si odpočine, že jí snad neuvidí. Chvíli si tak seděla a přemýšlela co bude dál. Zamyslela se, a začala si něco zapisovat do deníčku. Bylo to něco velice podivného jako nějaká řeč psala tam:

,,!! Asi uměla jen malovat. A vskutku byla to krása. Malovala opravdu bááječně. Potom obrátila stránku a rozbrečela se! Plakala a plakala jak nejvíce mohla. Už měla všechno úplně promočené a bylo jí smutno. Les jí ale oklamal. Rozuměla jeho řeči a vždy jí na vše upozorňoval! Ozvalo se z něho jenom takové šumění lesa a přibližně minutu poté se před ní objevila širá tma. Tma která byla tajemná a nebezpečná.............

KONEC 2 ČÁSTI

Trvalo to dlouho,ale už vám neseme první část komiksového příběhu Laurella,který jsme nedávno dopsaly-nepočítejte,že to bude bůh ví jaké mistrovské dílo,kreslily to 11 lété holky a je to černobíle,takže..........někoho to nadchne,někoho ne.

Ahooooooooojky!Dneska jsme si řekly,že už bychom sem mohly dát nový dessing!Upozorňuji,že oba jsou z google,takže se nezlobte.Můžete si je porovnat...........

Starý dess:

Tak ahojky!

AHOJ! JESTLI VÁM TO NEBUDE VADIT BUDU VÁM PSÁT SVOJÍ KNIHU! VŠECHNY CO JSME ZATÍM NAPSALI: KLETBA VLKODLAKA,LAURELLA UDĚLALA MARTA TAK TEĎ SI JEDNU PŘÍHODU UDĚLÁM JÁ

Žila jednou jedna dívka jménem Kristiana.

Byla velice zvláštní. Před každým lidským okem hned utíkala! Velice se bála lidí.

A vždy večer po půlnoci jí nikdo nikdy neviděl. Alespoň to si lidé povídaly. Ostatní si mysleli že to jsou jenom babské povídačky,ale většina z nich v to věřilo. Žila v lese. Její oči byly jako havranní. Šaty měla dlouhé roztrhané.Vlasy měla jako havraní křídla. Kdyby jí hlas zněl jako zvon nebo alespoň by řekla jedinou hlásku a však nikdy v životě nepromluvila. Nikdo nevěděl jestli umí mluvit a bojí se nebo je němá, to se nevědělo! Vždy po ránu se šla prý vykoupat do potoka a poté trávila čas v lese. Mámu ani tátu neměla! Ale jednoho přítele měla. Lidských očí se přeci bála ale zvířecích ne!Měla ji ráda všechna zvířata co žila kolem a ona jim naslouchala.Neví se proč ale prý uměla rozumět zvířecí řeči.

KONEC 1 ČÁSTI

Báseň, kterou napsala moje kamarádka:

BOHOVA RŮŽE

Co bůh stvořil

to na zem dal

rudou růži

o ní se postaral

Nikdo ji neměl rád

byla už zvadlá

nechala to na sobě znát

radost její byla malá

A proto bůh zas

sestoupil na zem

aby mohl poznat

co se děje jen!

že zvadlá

jeho růže je

že radost její je malá

a nahlas vykřikne:

proč se lidé tak chovají

ke krásně růži

oni jí jenom závidí

a závist v sobě tíží

a já o tom básním

o lidech co závidí

co životem krásným

jenom šlapají

ničí radost všem

co o tohle nestojí

a končí báseň těm

kteří jsou moc lhostejní

Týden s týdnem se brzy sešel,spoustu dní uplynulo a zase byl úplněk.Nic se celkem nestalo,ale ráno čekalo největší překvapení-když šli vesničané k polím,na mrtvých roztrhaných tělech hodovali havrani.Všude byla roztrhaná těla a krev. Všichni se velice lekli a všichni se shodli na jednom-může za to ta zatracená čarodějnice,Vella!Lanie je viděla,schovaná v poli:"Za tohle může určitě jenom vlkodlak!Ta holka z dolní chalupy,ta čarodějnice to určitě je!"volali vesničané,Lanie se leknula a běžela domů.

"Enline!Vello!Xavirie!"

"Co se děje?!"

"Vesničané se sem ženou s loučema za bílého dne a volají:"upalte ji,upalte ji,"co se asi může dít?!!"Enlin se podíval na dav s loučema."Dělejte!Utíkejte!"

"Co se děje?"volala zmateně Xavirie,když ji Lanie popadnula a táhnula ji k zadnímu vchodu.

"Neptej se!Rychle,rychle!"táhnula ji,ale noha se ji zaseknula v dřevěné podlaze.Vykřiknula,když přez ni Vella přepadnula.

"Xavirie!"zkoušela Lanie vytáhnout slepé kamarádce nohu,ale to už vzplanula střecha.

"Dělejte!Lanie!Xavirie!"volala Vella,ale spadnul trám ze stropu a odříznul je od starších sourozenců.Oheň začal olizovat i nábytek a koberečky.Na Lanii padla hořící drť.

"XAVIRIE!MUSÍME PRYČ!"křičela Lanie,stále se snažeje kamarádku osvobodit.Nešlo to.Vesničané venku řvali a běsnili. Konečně Lanie urazila další kus shnilé podlahy a dostala ji ven.Jenže..........už se nikam nedostanou!Oheň je odříznul odevšaď!Nemůžou ven!

Vella se rozplakala:

"LANIE!XAVIRIE!"

"Uklidni se,Vello!Jdou po nás,ne po nich!"

"Ale ony tam uhoří!"

"Musíme pryč!Lanii a Xavi se určitě nic nestane!"

KONEC 4.DÍLU.

Bolest mé tělo sžírá,

vytrácí se z něj už ta víra,

čemu kdy jsem věřila?

Ta víra se už ztratila.

Bolest mé tělo ničí

a uvnitř mého těla se tyčí

jen zármutek,

nejhlouběji však nenávist,

nezmizí už ten zmatek,

nepustí mě ten krutý stisk.

Zmizela veškerá chuť žít,

už přeji si jediné-

zemřít.

Je to všechno kolem černobílé,

nebo se mi to zdá?

Pohasla už ta šťastná hvězda.

Srdce je zdupané na prach,

stále mám z konce strach,

už je jen naděje,

že se na mě štěstí usměje.

Věřím,že přátelé mí se mnou stále jdou,

ikdyž cesta má vede stálou tmou,

věřím,že hvězdy blízko jsou,

a srdce mé naleznou,

věřím a pevná víra to je,

že dobro nad zlem vždy vyhraje.

Věřím a ať má slova mají sílu kamene,

že už nikdy nezaleknu se plamene,

přeji si a věřím tomu,

ať jednou vrátím se domů,

věřím,že jednou najdu tu cestu,

která vede k mému městu,

doufám a vím,

že slunce své neztratím.

Věřím,že síla má

je stále nezměrná,

klopýtám svou

cestou tajemnou,

věřím,že jste tady,

vy,jenž dávali jste mi rady,

vím,už jste dávno pryč,

tak ale stále křič:

"Věřím,věřím a vím,

domů se vrátím!"

Víra je sen,

který trvá přes den,

můj sen věčný je,

vrátit život tomu,kdo už nežije,

domov zase vidět v celé kráse,

jak matka moje usmívá se,

kéž by se vrátil čas,

věřím a doufám zas!

Možná jako žena slabá vypadám,

v sobě ale moc ukrývanou mám,

z rána kočička,

sladká malá holčička,

večer ale jak panteřice jsem,

když se sešeří den.

Pohleď na mě,

pohled můj z příkré té stráně-

tak neznal jsi,dívku slabou,

k večeru jako tygřici dravou!

Jizvy po zraněních,tváře mé hyzdí,

když padá na ně šarlatové listí,

modré mé oči,plny lesku jsou,

znají vášeň bojovnou.

Dodnes neznala jsem lásku,

než tu neskonalou krásu,

i bojovnice milují,

reakce okolí ale jen typují,

copak led umí mít rád,

může kámen bez srdce milovat?

Dříve chladnost byl štít můj,

teď pryč dávám ho stůj co stůj,

už vím,co láska znamená,

nejen slova zpívaná,

už meč ani štít nepotřebuji,

rodinu svou mám vychovávati,

mé dcery a syny,

se mnou už je manžel můj milý.

Vella tedy sebrala Lanii,křemínky a svíčku.Za vesnicí stála malá kaplička,u které se Vella modlívala.Enlin říkal,že je to pitomost,ale ve skutečnosti tradice velice ctil.Byla už tma,ale zčervenalý měsíc jim svítil na cestu docela dobře.Lanie milovala procházky v noci.Kaplička se před nima zjevila v oparu mlhy.

"Počkej!"zastavila Lanii pohybem ruky Vella.Něco u kaple bylo.Klepalo se to zimou a strachem,bálo se to pípnout,aby to nečekala smrt.Vella přišla blíž.Zděsila se.Bylo to nějaké dítě,možná kolem třinácti let.Malá dívka s dlouhými černými vlasy na sobě měla rozdrápané cáry šatů a zdálo se,že je slepá.Na pažích,nohou,tvářích a po celém těle měla škrábance a jizvy po kousancích,snad od vlka.

"Kdo jsi?"

"Xavirie.........."zašeptala dívka vysíleně.Vella dívku vzala do náruče.Byla lehká jako peříčko.Umřela by tu,nemůže ji tu nechat na tom mraze!

"Změna plánu,Lanie!Musíme domů!"

"Kdo to je?"zeptala se Lanie,když si všimla slepé dívky ve Vellině náruči.

"Je zraněná,musíme jí pomoct!Jmenuje se Xavirie."sestry běžely tmou rychle domů,Vella div že nevyrazila dveře a položila Xavirii do své postele.Enlinovi všechno mezitím vysvětlila Lanie a hrabala pro dívku šaty v Vellině truhle.Jedny tam našla,z doby,kdy byla Vella stejně stará jako Xavirie.Nebyly sice nic moc,ale byly hebké a ještě se daly nosit.

"Kde.......to jsem?"zeptal se tišoulinký a jemný hlas Xavirie.Měla hlas............takový zvláštní,až moc sametový a dětský.

"V bezpečí,neboj.Je ti dobře?"

"Je,jsem v pořádku."Lanie se na dívku podívala.Byla hubená a malá,byla jen o něco vyšší než ona!Všude měla kousance a šrámy po drápech nějaké šelmy.

"Říkají mi Lanie a ta,co tě sem přinesla,je moje sestra Vella."

"Děkuju,že jste mi pomohly..........nevím,co se to stalo............něco se na mě vrhnulo........ale víc nic.........odkud jsem přišla.........kde je má rodina..........nic."

"Najdeme ji,neboj.Ale teď lež,aby ti bylo líp a aby jsi byla silná jako lev!Až se probudíš,tak ti sestra připraví nějaké jídlo, jo?"usmála se na Xavirii,ale uvědomila si,jaká je škoda,že nevidí.Chudák.Nikdy nemohla vidět rozkvetlé louky,měsíc v úplňku ani sněženky z jara.Bude u nich bydlet a snad si vzpomene,odkud je.Musí znát alespoň jméno toho města!

KONEC ČÁSTI 3.

Enlin s nenávistí pozoroval tu bestii-málem mu ukousnula ruku!Do rukou vzal zbytky hole a prudce jimy udeřil vlka přez hřbet.Bestie zavyla a uskočila.Oči jí zaplály spravedlivým hněvem.Zdálo se,že se ta bestie ušklíbnula.Ano,její tlama se zkroutila do zvláštního šklebu!Než stačili cokoliv udělat,potvora zmizela v houštině,jako se objevila.Enlin se díval na svou ruku.Ohavnou ránu po zubech měl nateklou a zvláštně mu fialově zářila.

"Lanie!Víš,že si tu nesmíš hrát večer!Vidíš,jaké stvůry tu žijou!Mohl tě sežrat.........ať už byl cokoli!"

"Já nechtěla...........!"plakala malá sestřička.Enlin se cítil nějak........divně.Každý pohyb ho bolel,měl pocit,že brzy omdlí.

"Tak pojď domů.Vyřídím si to s tebou později."vzal ji za ruku a rychle se vyplétali z lesa.

Vella na ty dva už čekala doma:

"No,kde jste byli?!Víte,jaký jsem měla strach?"zeptala se jich sestra a přísně si měřila Enlina.

"Byla zase v lese."houknul Enlin a sednul si na lavici u stolu.V pohodě si hodil nohy na stůl a podložil hlavu rukama.

"ENLINE!"ozvala se rozhořčeně Vella a hodila po něm utěrkou,kterou měla právě po ruce.Bohužel jí sejmula akorát malou Lanii,která se nachomýtnula do letu utěrky.Samozřejmně že jí to nic neudělalo,jen se lekla a přitom sebou plácla na zem. Vella se snažila zahnat výbuch smíchu a pomohla Lanii vstát.Malou místnůstku osvětlovala jenom jedna svíce.Vítr přibouchnul okenici.Vella se vystrašeně podívala ven.Málem strnula,když pozvednula pohled k úplňku.Nebyl předchvílí ještě bílý?!Teď zářil rudě,jako oheň,jako krev!To je zlé znamení!Průvan sfouknul svíci a oni se ocitnuli ve tmě.Vella měla strach.Rudý měsíc znamená,že se na zem dostal démon!

"Tak!Dneska už žádné ponocování a Lanie půjde spát!"přikázala Vella,oblékaje si kabátek.

"A kam jdeš ty?"zeptala se z čiré dětské zvědavosti Lanie.

"Zapálit ke kapličce svíčku."

"Jéé,to zní jako dobrodružství,půjdu s tebou!"řekla Lanie a okamžitě se sestřičky chytnula jako klíště:

"No dobře,protentokrát můžeš se mnou!Tak pojď,ty cácorko!"než stačil Enlin cokoliv namýtnout,sestry vyrazily ze dveří a zmizely ve tmě.Vella je rozumná,nic se jim nestane.Jenže co když se mýlí?

KONEC ČÁSTI 2.

Jsem uvězněná v sobě,

navždycky jen tady,

za to děkuji teď tobě,

že si nevím rady.

Prosila jsem,žádala,

v tarotech a znameních,

osud svůj hádala,

teď tu je,jizva po starých zraněních.

A tak chycena jsem,

v ty pavoučí sítě,

maje v duši stále sen,

chabý,jako zpřetrhané nitě.

Lapena jsem byla,

na lživá ta slova,

už ztratila se moje síla,

už nemůžu žít znova,

navždycky jsem tu uvězněna.

Já o svobodě stále sním

a nejsem tu sama,

už tu s ostatníma věčným spánkem spím,

už neprožíváme žádná drama,

už nic není ta pomíjivá

nestálá sláva,

jen duše moje,starostlivá.

S ostatníma hniju v zemi,

ikdyž naše duše chtěli se vznést,

dorazit až k nebi,

na scestí je mohlo svést,

to temné znamení.