Založeno: 24.srpna,l.p. 2011
Podívejte se prosím na Snílkův blog

Říjen 2012

"Zaučování nováčka"

29. října 2012 v 18:39 | Loki |  Krátké povídky
Střelec nebyl příliš rád,že musí zaučovat mladého zelenáče,ale vzepřít se proti tomu bohužel už nemohl.Navíc měl neblahý pocit,že se jich chce nadřízený zbavit,protože je poslal zaučovat k území nepřátel.
Oba dva se připlížili k nejbližšímu krpálu,kde byli dobře schovaní,ale zároveň viděli na své budoucí cíle,skupinku nepřátel, postávajících kousek od nich.
"Co budeme dělat?"zeptal se nováček,s bázní v hlase.Jeho učitel se snažil zakrýt to,že se třese,protože měl dost špatnou výstroj a navíc uměl dost špatně střílet.To se dalo zamaskovat,ale teď...
"Sleduj,"poručil,natáhnul se přes hroudu bláta a zamířil.Mířil dlouho a po čele mu stékal studený pot.Tohle nebude dobrý. Začal zběsile a rychle střílet,přičemž tiše odříkával modlitbičku.Náhle uslyšel znepokojivé cvakání.Sakra!Prázdný zásobník! To snad ne!A ani jednou se přitom netrefil!
Nepřátelé nevěřícně zírali na ubohé střelce a oni na ně.Nikdo nevěděl,co dělat.Nepřátelé byli tak otřesení,že si nevzpomněli ani na střílení.
"A co teď?"zašeptal zelenáč.
"Teď?"zopakoval učitel,ze kterého se pot doslova lil proudem."Teď...teď máme asi pět sekund náskok...ZDRHAT!" Vykřikl,popadl přitom nováčka za řemínek od helmy a táhl ho za sebou rychlostí rakety.Marné bylo volání: "Stůjte!", protože oba byli už dávno u základny,která byla nejméně pět kilometrů daleko.

Vyvolení

27. října 2012 v 9:40 | Loki |  Básničky
Ať prší,ať vane hurikán nebo vládne zlý mráz
a blesk hromu na nebi je bratrem,
my porozumíme tomu,co se děje,snáz
a konkurenty lehce zmatem.
Plamen jihu je naším stvořitelem a budoucnost osudem,
svobodné srdce nám v hrudi bije a bude bít,
protože naším údělem je bojovat se zlem
a věčně žít!

Když uslyšíš hlasy,co tvé jméno volají,
pohlédni k obzoru,je náš čas,
pohlédni k obzoru,to tví druzi tě hledají,
pojď,teď už poznáš nás.
A neboj se,tvůj druh se tě zastane,
až ti bude nejhůře a nebudeš vědět,kudy dál,
proto neměj obavy,nic se ti nestane,
protože mezi obyčejnými lidmy jsi ty král!

A až nastane čas soudný,všechny naše hříchy smyje nekonečný mořský příboj,
neb my jsme Vyvolenými,
neb jsme Vyvolenými,
magie je naší síly zdroj,
proto zůstáváme pány svými.
Vyvolení...

Plameny planoucí na obzoru

26. října 2012 v 9:40 | Loki |  Básničky
Ani nevím,proč jsem tohle napsala,ale měla jsem pocit,že to prostě musím napsat,ikdyž je to naprosto o ničem.

Dětská láska,která přetrvá

25. října 2012 v 9:40 | Loki |  Básničky
Hurá!Tohle je 77 básnička za celou existenci našeho blogu!Celkem slušné,na jeden rok,ne?Jsem strašně hrdá! Dlouho jsem nemohla vybrat téma této "slavnostní" básně,až jsem si řekla,že napíšu o své první (a zatím jediné X-D ) lásce.Jsem měsíc co měsíc divnější,že?Ale já si prostě nemůžu pomoct X-D Doufám,že brzy napíšu 100 básničku tohoto blogu (aby byla oslava X-D)

"Rozdílní přátelé"

23. října 2012 v 17:00 | Loki |  Krátké povídky
Trochu delší příběh.Je podobný spoustě těch,které jsem už napsala,ale snad se bude líbit.

"Dárek na Valentýna"

22. října 2012 v 9:40 | Loki |  Krátké povídky
"Fuj,tady je ale prachu!Už je nejvyšší čas to tu uklidit!"Amy,drobná a roztomilá dívka s dlouhými hnědými loknami,měla od rodičů za úkol vyklidit půdu a poprosila svého kamaráda Nigela,aby jí pomohl.Nigel je trochu zavalitý a silný bloňďák,trochu mrzout,ale vždycky Amy bránil a ona ho měla moc ráda.
Půda byla plná různých krámů,poházených po zemi,krabice se starým oblečením,spousta věcí po dědečkovi,prostě nepořádek,jak má být. "Tohle budeme uklízet do příštích Vánoc,"zavrčel Nigel,ale pustil se hned s kamarádkou do práce.
Asi za dvě hodiny mezi krámy objevili velikou vyřezávanou truhlu. "Tu jsem ještě nikdy neviděla,"hlesla Amy,"otevřeme ji!"
Nigel nadzvedl víko a Amy hvízdla: "Jejda,to jsou mé staré hračky!Mé knížky!Panenky!Oh..."
"Co se děje?"
Dívka smutně vytáhla malého medvídka,celého rozbitého.Měl jenom jedno černé knoflíkové očko,jedna ručička se válela kousek od něj a z roztrženého bříška se mu sypala plyš.
"Tohle byla moje nejoblíbenější hračka...Říkala jsem mu Taby...když jsem nemohla spát,tiskla jsem se k němu a šeptala mu svá přání...teď je ale rozbitý..."Byla moc smutná,div že neplakala.Nigel mlčel,ani se ji nepokusil utěšovat.
"Prosím,"požádala,"vezmi ho dolů a vyhoď ho do popelnice,ano?Děkuji ti za pomoc,ale už to dál zvládnu sama."Přikývnul a vzal všechny kousky medvídka k sobě.Sešel ze schodů dolů a bylo slyšet už jen cvaknutí dveří.

Bloňďák s Amy skoro celý měsíc nepromluvil,když mu volala,říkal,že má nějakou práci a že s ní ven nepůjde.Hnědovláska z toho byla ještě smutnější,ale věděla,že má její kamarád občas takové nálady a potřebuje být sám.
Byl Valentýn.Amy seděla na gauči a poslouchala písničky.V tom někdo zazvonil na zvonek.Vstala a unaveně šla otevřít. Ve dveřích stál Nigel,ruce měl za zády a jako obvykle se tvářil jako socha,jen měl trochu růžové tváře.Nigel a červenání se?!To snad ani nešlo dohromady,ale bylo to tak.
"Ahoj Amy.N-něco tu pro tebe mám.Šťastný Valentýn."Rychle jí podal malý balíček,převázaný rudou stužkou,za kterou byla zasunutá bílá růže.Dívka stužku rozvázala,balíček otevřela a...srdce jí poskočilo radostí!
"Taby...!"Její medvídek!Úplně spravený,ručičku měl přišitou,s oběma knoflíky místo očiček a na břichu měl velikou záplatu ve tvaru srdce!Bloňďák se ještě víc červenal a odvrátil hlavu na stranu: "Spravoval jsem ho úplně sám."
Hnědovláska už nedokázala potlačit slzy radosti a ze všech sil kamaráda obejmula: "Nigele,jsem tak šťastná!Děkuju! Děkuju!"Políbila ho na tvář.Ještě nikdy nedostala tak krásný dárek.

Spící démonka

21. října 2012 v 16:33 | Loki |  Básničky
Démonka usnula pod růžovým stromem a krásný sen se jí zdá,
o tom,že je ta nejvzdálenější,nejkrásnější hvězda.
Spí a její spánek poklidný nic neruší,
o tom,jak nevinně teď vypadá ani netuší.

Dokud bděla,
krev lidí na rukou měla,
teď je však jako dítě,
co chce si jen hrát a hrát,ne spřádat smrti nitě.

Až se zase probudí,
nic kolem ní ani v ní se nezmění.
Zase to bude ta stejná démonka,co láká oběti do svých pastí,
teď však poddala se krásnému snu plnému slastí
a spí a spí.

"Bílý vodní kůň"

20. října 2012 v 14:36 | Loki |  Krátké povídky
Když byl ještě dítě,rodiče mu zakazovali chodit k blízké řece u louky,protože tam prý žil velice zlý bílý vodní kůň,který utopil každého,kdo se přiblížil k jeho území.Jenže chlapci bylo sotva osm let,uličnictví mu koukalo z očí a tak jednoho slunečného dne neposlechl a k řece se vydal.
Když viděl,že u vody žádný bílý kůň není,mávnul nad tím rukou a začal si stavět malou přehradu z kamínků a naplavených větviček.Náhle uslyšel nějaké zafrkání.Zvednul hlavu a kousek od sebe spatřil velikého koně,krásného tak,že to hošíkovi málem vyrazilo dech.Koník měl hluboké nevinné oči,namodralou hřívu a ocas,jinak byl celý bílý,jako čerstvě padlý sníh,nikde ani stopy po šedivé skvrnce.
Stál v hloubce a zkoumavě se díval na dítě před sebou.Po chvilce přistoupil trochu blíž.Kluk se nebál,což bělouše trochu překvapilo: "Ahojky,copak jsi zač?" Zvíře neodpovědělo,jen do něj strčilo hlavou,jako by říkalo: "Vylez mi na záda a já tě svezu podél břehu,neboj se,nechci tě utopit."Samozřejmě že ho utopit chtěl,měl to už prostě v povaze,ale místo toho se stalo něco jiného.
Tmavovlasý klučina ho náhle prudce obejmul kolem šíje,doslova se na něj pověsil.Démonický tvor neustoupil,jen oči se mu trochu rozšířily.Co to dělá?!Všichni se na něm vždycky chtěli projet!
"Ty jsi ale krásný,ty bys nikomu nedokázal ublížit."Šeptal hnědovlasý uličník.Kůň se z jeho slov cítil tak nějak...zvláště. Hřálo ho to u srdce,ještě nikdy mu nikdo neřekl půl dobrého slova,všichni ho obviňovali,že je vrah,ale tohle dítě...tohle nevinné dítě skutečně nedokáže shodit do proudu.

Od té doby začal hoch za koníkem chodit častěji,ale nikdy na něj nenasedl a on už potom nikdy nikomu neublížil.Léta plynula,chlapec stárnul,stal se z něj muž,ale nezapomněl na svého věrného kamaráda od řeky a stále ho pravidelně navštěvoval.Až do dneška...

Nemohl běžet dál.Ze zranění od meče na rameni a břiše mu stékaly proudy temně rudé krve,třásl se zimou a podlamovaly se mu kolena.Byl jen kousek od řeky...takový kousek...Svalil se do mechu,už ani nemohl pořádně dýchat.V té chvíli zaslechl zaržání a vedle něj stál jeho přítel,se slzami ve svých koňských očích.Natáhl k němu slabou zakrvácenou ruku, ale nedokázal se ho dotknout,došly mu síly.
Démon se na něj podíval a jeho oči říkaly: "Pojď,pomůžu ti nasednout na můj hřbet.Odvezu tě tam,kde ti bude líp.Kde se nebudeš trápit..." Hnědovlasý mladý muž s úsměvem přikývl.Radši zvolí rychlou a bezbolestnou smrt na zádech svého přítele,než aby dlouho trpěl.
Kůň hnědovláska vytáhl na svá záda a potom co nejopatrněji vykročil k řece,ve které dlouhá léta žil.Na břehu se zastavil a zadíval se na svého přítele.Jeho krev mu máčela srst a barvila ji do ruda,nevadilo mu to.Muž přikývl a poplácal ho na boku.Pak už spolu vykročili do největší hloubky,kde byl nejsilnější proud a kde se ztratil jak kůň,tak i jeho už umírající jezdec.

"Šťastná-špatná vlastnost"

15. října 2012 v 20:34 | Loki |  Krátké povídky
Ruth si povzdechla.Stála u cesty na louce a posmutněle hleděla na nebe.Kousek od ní se občas pohnula vysoká tráva a ozval se vítězoslavný výkřik,potom se šumot a křik ztratil,aby se to zachvíli zase opakovalo.
"Nechceš toho nachvíli nechat?!"křikla Ruth podrážděně na vlnící se stébla trávy.Pochvíli z ní vykoukla hlava s rozčepýřenými světlými vlasy a prosebným pohledem: "Ruuuuuuuthiiiii!Prosííííím!"
Tmavovláska opodál si znovu povzdechla,přistoupila blíž a vytáhla za límec ven svou zvláštní kamarádku.Byla sice o rok starší a vyšší,než Ruth,ale rozum měla kolikrát se chovala jako malé,krapet fanatické děcko.
"Ne,dneska toho je už dost!Pojďme,Jill!"
"NEEEEEEE!"Ječela Jill a ze všech sil se snažila vysmeknout a schovat se znovu do trávy: "Zachvilku jich budu mít čtyřicet devět!Chci jich mít padesát!"
"Doufám,že zrovna tolik máš taky klíšťat!"odsekla tmavovlasá kamarádka,ale Jill se přece jen podařilo vysmeknout a skočit šipku do husté zeleně.Chvilku byl klid,Ruth věděla,že je zbytečné jí v tom bránit.Její sběratelský smysl byl silnější,než samotná Jill.
Najednou prudce vykoukla a v očích jí zářily plamínky radosti.V prstech svírala veliký čtyřlístek: "Pdesátý!"vydechla okouzleně. "Teď ještě najít ten dvaadvacátý pětilístek a je to dokonalé!"
Ruth pozvedla oči k nebesům: "Jill,ach Jill.Ta tvoje šťastná..."Jill vykřikla: "Íííík!Klíště!"Tmavovláska pokračovala:"špatná vlastnost.Tak pojď,doma ho vytáhneme,jo?A celý týden už žádné čtyřlístky,rozumíš?!!"

Tak proč,tati?

15. října 2012 v 18:27 | Loki |  Básničky
Poslední dobou se cítím divně,mezi mnou a tátou to docela skřípe,snad proto jsem napsala tuhle básničky.Vím,že to bude znít,že se lituju a že neumím zatnout zuby,jenže takhle to končí,když mám deprese...

"Noční můra?"

13. října 2012 v 9:38 | Loki |  Krátké povídky
Ahoj!Já vím,že jsem divná,ale tenhle sen se mi opravdu dneska zdál a až na ten poslední odstavec je to celé pravda.

"Zbabělý voják a čestný hrdina"

13. října 2012 v 9:11 | Loki |  Krátké povídky
V menším městě žil muž,kterého všichni nazývali hrdinou.Byl statečný,pomáhal utiskovanému lidu a snažil se svrhnout tyranského vládce.Jenže to se mu pochopitelně nelíbilo a tak rozhodl,že vyšle vojáky,aby hrdinu zabili a zničili veškerý odpor.Mezi vojáky byl i jeden mladý hoch,ještě skoro chlapec,který se nepřidal k armádě dobrovolně a měl v podstatě veliký strach.Ale přeci se stalo to,co chtěl král.
Město plálo jasným ohněm.Vojáci se střetli s místními obránci a síly byly téměř vyrovnané-jednu chvíli se zdálo,že zvítězí domobrana,zachvíli že armáda.Mladík se snažil utéct,nechtěl bojovat.Utíkal jak nejrychleji mohl,ztratil přitom svůj meč. Najednou do někoho vrazil.O krok poodstoupil,aby si svou překážku prohlédl a v momentě zbledl jako křída.Z vysoka si ho přísně prohlížel muž,kterého celou dobu hledali.Měl černé vlasy,zjizvené tváře a v rukou svíral zakrvácené kopí.Zamračeně hleděl na malého vojáčka,který se třásl,měl zavřené oči a v mysli už odříkával modlitbu za svou duši.Čestný černovlasý válečník se však usmál: "Nezabil bych tě,když s sebou nemáš zbraň,tak se koukej ztratit,než si to rozmyslím!" Hoch nemohl uvěřit svým uším-on ho nechá jít!
"Děkuji," řekl tiše a uháněl dál.Schoval se v nedalekém průjezdu,který ještě odolával požáru a čekal.Vedle něj se válel velký ostrý odštěpek kamene,kterého si sotva všiml.Najednou spatřil hrdinu,jak kousek od něj bojuje s jeho praporem,který prohrával.Černovlasý muž stál k chlapci zády.
Měl strach ho napadnout zblízka a zepředu,když se ale zahleděl znovu na kamenný střep,dostal nápad.Vzal ho,připlížil se o kousek blíž,zamířil a potom vší silou hodil.A neminul.Kámem přesně zasáhl hrdinu do hlavy,kde se zabodl skoro celý. Raněný vykřikl,ale hned se svalil k zemi.Byl mrtvý.Zbabělému vojákovi až teď vhrkly do očí slzy.Co jsem to provedl?! On mu zachránil život,mohl ho lehce zabít a on ho takhle zbaběle odpraví!
Pláč ho ale přešel,když se vrátili domů.Vděčný král všechny přeživší z armády dal povýšit a vyplatil jim dost peněz. Vojáček brzy na svůj hanebný čin zapomněl,protože si mohl konečně žít jako šlechtic.

Znamení zvěrokruhu

11. října 2012 v 9:11 | Loki |  Básničky
Ahoj,nevím,jestli jsem se tu zmiňovala,že velmi věřím v zvěrokruh a horoskopy,to je ale vedlejší.Tato básnička je inspirovaná písničkou od XIII.století Zodiac.

Píseň moře

10. října 2012 v 16:37 | Loki |  Básničky
Ahoj,mám tady takovou básničku,je sice divná,ale lepší teď bohužel nevedu.

Nebe

8. října 2012 v 21:31 Básničky

OMLOUVÁM SE NEMĚLA JSEM ČAS ALE CHCI NAPSAT BÁSNIČKU JSEM LOKIINA KAMARADKA a snad se vám to bude líbit ;)

"Dospělí nepláčou"

6. října 2012 v 21:48 | Loki |  Krátké povídky
Vzpomínala si na ten den.Na ten den,kdy spadla z kola a ošklivě si odřela kolena.Plakala tak hlasitě,až přiběhla její máma, celá vystrašená: "Proboha,co se stalo?" S fňukáním vysvětlovala,že upadla.Maminka se usmála a odvedla ji domů,aby si ranky očistila.Holčička stále strašlivě plakala. "Neplač,"konejšila ji matka,"už jsi skoro dospělá a dospělí nepláčou."Upřela na ni své nevěřícné oči.Ano,nikdy neviděla maminku plakat,ni když upadla,ani když ji tatínek opustil.Polkla další vzlyky a setřela si slzičky,které na její tváře tvořily stříbrné cesty.Vždyť dospělí nepláčou.

Byla to spousta let.Už dávno nebyla malé dítě,skutečně dospěla.Její máma umřela a jí se narodil malý synek.Dlouho žili šťastně,do té doby,než onemocněl její manžel a umřel.I tenkrát si pamatovala,co jí matka říkala: Dospělí nepláčou.
Jenže po dvanácti letech její synek začal být nemocný taky.Ta nemoc je vzácná a lékaři na ni neznají lék.
A proto teď klečela u svého synka a plakala.Hošík ji jemně pohladil po tváři a usmál se: "Dospělí nepláčou." Hlesl,ale na víc už neměl síly.Jeho chladná ruka klesla,krásné hnědé oči zhasly.A matka už nedokázala víc polykat své vzlyky.Přestože dospělí nepláčou.

Sníh

5. října 2012 v 13:59 | Loki |  Básničky
Kratší básnička na blížící se zimu.

Závěrečný díl

4. října 2012 v 14:13 | Loki |  Pod stejným nebem
Tak,tohle je konec další povídky.Brzy začnu psát zase další,ale potřebuju si nachvíli dát pauzu.

4.Kapitola-Konec u Sochy obětí války

3. října 2012 v 18:12 | Loki |  Pod stejným nebem
Předposlední kapitola,když počítám Závěrečný díl.

Probuzení slunce

3. října 2012 v 14:54 | Loki |  Básničky
Kolem vládl chlad a tma k tomu,
už dávno však nezněl zvuk hromů,
jako před pár chvílemi.

Obzor probouzí první sluneční paprsky,
už brzy procitnou mezi stromy jasné záblesky,
zmizí strach,pomine hněv,
bude zase slyšet ptáčků veselý zpěv.

Noční bouře už zmizela jak pára,
zmizela temnota,co se nám smála,
když netrpělivě jsme očekávali úsvit.

Teď je tomu konec,slunce vstalo na modré nebe
a ty si říkáš,že to vypadá,jako by bylo jen pro tebe.

3.Kapitola-Hroby podél cesty

2. října 2012 v 16:44 | Loki |  Pod stejným nebem
No,slibovala jsem,že tahle povídka bude nejkratší,takže tohle je téměř předposlední díl.Příště napíšu něco delšího,ale teď už jsem neměla jiný nápad.