Založeno: 24.srpna,l.p. 2011
Podívejte se prosím na Snílkův blog

"Požíračka životů"

16. prosince 2012 v 8:30 | Loki |  Krátké povídky
Vím, brzy budou Vánoce a tak vám slibuji, že se budu snažit psát méně depresivnější věci, ale když ono to kolikrát prostě nejde :-) Tenhle článek by měl být poslední depresivní příběh tohoto měsíce.


Sabina vždycky Andreu obdivovala. Ona byla prostě... dokonalá. Její temně černé vlasy se třpytily jako noční obloha, měla višňově rudé rty, věčně svěží a čokoládové oči, co viděly snad až do duše. Ale nejvíc kouzelný byl její náhrdelník, co nosila všude pořád na krku. Nebyl nějaký zvláštní, jen jednoduchý rubín na stříbrném řetízku. A přesto mě nějakým zvláštním způsobem vždy přitahoval, jako by mě volal k sobě... Byl stejně fascinující, nebo i možná víc, než samotná Andrea...
Jednoho dne ujel Andree autobus ze školy domů a tak jí Andrea nabídla, že půjde s ní, že mají kousek cesty společný. Ale vypadala nějak... jinak, než před pár dny. Její oči nezářily, vlasy se neleskly a rubín na krku nebyl už vůbec rudý. Byl šedý, matný.
Dívky si spolu povídaly, ale s černovláskou dneska nebyla moc řeč. Nevrlost z ní přímo sršela jako elektrické výboje, ale odpovídala klidně a vesele, takže Sabina si ničeho nevšimla. Nevšimla si, že má Andrea hlad...
"Máš pěkný náhrdelník," řekla jen tak mezi řečí mladší obdivovatelka.
"Díky," usmála se černovláska potutelně,"ale znám i lepší."
"A kde jsi ho koupila?" pokračovala nic netušící Sabina. "Mám ho už od narození, možná od mamky, než umřela, já nevím." Andree prý umřeli rodiče, když jí byly čtyři roky, starala se o ní jenom kmotra. "To je smutné, na co tví rodiče vlastně umřeli?" To nikdo nevěděl, dívka to nikdy nikomu neřekla.
Strašidelně se usmála a poodhalila dlouhé ostré zuby. Sabina si nikdy nevšimla, jak jsou strašně žluté a zkažené: "Zabila jsem je."
"Andreo, proboha, co to říkáš?! Děláš si legraci, že ano?!" Než stačila říct cokoliv jiného, spolužačka s ní smýkla do jedné postranní uličky a strašlivě se rozchechtala. Ruce jí nahradily strašlivé krvavé pařáty a celá kůže jí zšedivěla a na mnoha místech popraskala. Holka, které se Sabina chtěla vermomocí podobat, teď vypadala jako seschlá mumie. "Nedělám," pravila,"snědla jsem jejich životy, abych sama mohla přežít! Ten náhrdelník svou barvou ukazuje, jak moc velký mám hlad! A nyní jsem straaaaašně hladová...!" Sabina vykřikla a zavřela oči, chvíli předtím, než jí maso i kosti rozťaly silné drápy.

Nevěděla to. Nikdy vůbec ani netušila, že její spolužačka je Požíračka životů, bytost snad ještě horší, než hroziví upíři a nebojácní vlkodlaci, protože tím, že sní něčí život přebere vzpomínky a myšlenky onoho člověka a ty potom i s duší rozdrtí. Oběť tedy neprohrává pouze jednou, ale dvakrát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petha Petha | Web | 16. prosince 2012 v 10:43 | Reagovat

Byl stejně fascinující, nebo i možná víc, než samotná Andrea... nemá tam být Sabina? O.o *zmatená* :-D
*čte další odstavec* tak já tomu nerozumím asi vůbec :-D :-D
ahá už tomu rozumím, ta první věta asi má být "Sabina vždy Andreu obdivovala" ne? :-D
O_O
NÉÉ! *schová hlavu pod polštář* já se bojím xD

2 Černá Kočka Černá Kočka | Web | 16. prosince 2012 v 14:31 | Reagovat

Trošku mě na začátku zmátly ty jména, který máš asi občas proházený, ale nevadí, pak jsem se už chytla :D
Jinak povídka je skvělá, jako ty tvoje vždycky, nápad je vážně úžasnej... Akorát trochu depresivnější :D Zrovna teď před Vánocema... xD Nicméně nevadí xD

3 Amanda Amanda | Web | 16. prosince 2012 v 22:57 | Reagovat

Opravdu trošku děsivé, ale zajímavý nápad.
Am

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama